Skryté zoufalství

28. května 2018 v 18:57 | Ellien |  Poems
Louka chladná,
tráva řeže,
duše kladná,
až na ty nože.

Čepel z očí plá,
když utíká,
duše kladná, neklidná,
rukojeť tak mohutná.

Běh pomatený,
a kroky zapletené,
ten křik, však němý,
tváře v dáli rozmazané.

Na kolena upadá,
pod hvězdami pokleká,
ruce v jednu spojuje,
hlasem jemným promlouvá.

"Modlím se k němu,
ne k bohu.
Strach,
o něm mluvím,
jak věrným přítelem zůstává,
stěžuji se mu, ne druhým."

Tichý hlas vzlyk oněmý,
oni už o ní ví.
Ze studu a žalu,
přítel co jí namluví,
ať ani slovo už nepromluví,
že by jej prý zabít mohli.

Běží za ní z kopce dolů,
v té noci temné,
jako stádo molů
za světlem.

Klečíc před tváří znavenou,
pláčem unavenou,
uvnitř nechápou,
tu dívku zmatenou.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama