Květen 2018

Dopis

31. května 2018 v 17:33 | Ellien |  Téma týdne
Osud jednou donesl mi,
dopis, co pět odstavců nesl.
Předčítat však nechtěl mi,
úsměv záhy klesl.

Dovolte zde zacitovat,
ty upřímná slova vepsaná,
nač se přeci litovat,
poslední sloka lhostejná.

"Za měsíčního svitu,
krásně skonáš v úkrytu.
Smysly, které odumřely,
pár řádků dozadu,
silně křičely,
však frekvencí tak nepatrnou,
neboj, také zhynou!"

V žilách

31. května 2018 v 16:11 | Ellien |  Poems
Ta dívka co pomalu skomírá,
pták, jenž hnízdo mu padá,
poněvadž křídla má slabá,
a obrovská nadmíra,
toho svinstva v krvi.

Srdce, které nic už neskrývá,
které jehla prošívá,
černými nitkami,
a hrob,
co zasypán je kytkami.

Skryté zoufalství

28. května 2018 v 18:57 | Ellien |  Poems
Louka chladná,
tráva řeže,
duše kladná,
až na ty nože.

Čepel z očí plá,
když utíká,
duše kladná, neklidná,
rukojeť tak mohutná.

Běh pomatený,
a kroky zapletené,
ten křik, však němý,
tváře v dáli rozmazané.

Na kolena upadá,
pod hvězdami pokleká,
ruce v jednu spojuje,
hlasem jemným promlouvá.

"Modlím se k němu,
ne k bohu.
Strach,
o něm mluvím,
jak věrným přítelem zůstává,
stěžuji se mu, ne druhým."

Tichý hlas vzlyk oněmý,
oni už o ní ví.
Ze studu a žalu,
přítel co jí namluví,
ať ani slovo už nepromluví,
že by jej prý zabít mohli.

Běží za ní z kopce dolů,
v té noci temné,
jako stádo molů
za světlem.

Klečíc před tváří znavenou,
pláčem unavenou,
uvnitř nechápou,
tu dívku zmatenou.

Nedotknutelní

25. května 2018 v 15:19 | Ellien |  Poems
Obloha,
co daruje deku společnou,
hvězdami prošívaná,
my pod ni přikryti s tváří chladnou,
a doteky, které nikdy nepadnou.

Staré časy

25. května 2018 v 14:05 | Ellien |  Poems
Sníh, jak známo bývá,
křídla bílá,
okna jenž zakrývá,
nevidno okolí,
z toho jak mrholí,
a oheň hoří snadně,
z komína kouří se matně.
A já zas doma,
na dně.
A já zas doma sama,
po tmě.

Tma co skrývá světlo,
tajemství však nese jedno.
Jak ráda bych tu s tebou byla,
pod deku se zabalila,
my dva,
po tmě,
v pozadí ta krásná lyra,
a její tóny ve mně.
V nás.

Poslední slova

21. května 2018 v 13:41 | Ellien |  Téma týdne
Není nač si stěžovat,
když dar, jenž život se mu říká,
začneme žít,
i přes tu tíhu co musí mít,
je načase se radovat.

Oslavovat příchod potomka,
krev rodiču si nese,
v rodokmenu jméno nové,
stejně jednou zmizí zase.

A proto bych si opravdu přála,
aby až budu pod hlínou,
znovu šťastná hudba hrála,
celou svou sílou.
Vždyť vše má svůj začátek i konec,
žijeme jen jednou,
tak nechte odeznít ten prones,
a neplačte nad hrobem mým,
stejně tvář mám zbledlou.


Důvěra

21. května 2018 v 13:19 | Ellien |  Poems
Důvěra tak lehkomyslná,
vznašící se beze jména,
zejména lže.
Chodí si, myslí si,
u plotu stojí si,
jak lehce otevřeme dveře,
vidí i zpoza keře.
Ona vevnitř,
získaná, však neprávem,
dále chodí si,
v srdci zklamaném.

Ten co smutek nosí

18. května 2018 v 16:21 | Ellien |  Poems
Nad městy plnící se obloha,
nenasytnými mraky,
které do deště brzy dají se taky.
Nebudu už jedna z mnoha.

Bouře má,
už nastává.
Křik těch kapek při dopadu,
ladně nese mou podobu.

Bouře má,
už ustupuje.
Pomalu se zotavuje.
V mém životě uplatňuje.

Zas a zase jsem tu sama,
počkám si, až přijde rána,
zrána hrom.

O jedné neznamé

15. května 2018 v 18:44 | Ellien |  Poems
Žádný dav nezná každého,
každý nezná dav.
Všichni chodí,
zda-li se to dá nazvat chůze,
v tak úzkém prostoru lidí,
zcela bez obav.

Nevinný pohled svírá kolemjdoucí,
ten pohled dívky od vedle.
Vypadá tonoucí,
tak zbledle.

Přes hlavu plnou myšlenek,
užívá si života,
cítí se tak samota,
o radost svou nemá s kým se podělit.

Nikdo nezná pravou tvář.
Všichni civí, do tváře nepromluví. - S pozdravem lhář.

Všeobecná povinnost

14. května 2018 v 18:50 | Ellien |  Téma týdne
Člověk,
s proklatě kůží ledovou.
Kůží,
tenkou jako struny houslí,
hledá, hledá,
nenachází. - Pocit míru schází.
Vždy lehká,
avšak tíhu nese.
Mění,
jako oblek denní,
Mění jej,
v zapomění. - Kdo vlastně jest?
Souhvězdí hvězd,
omlouvá jej.
Agrese pohlcuje,
občas,
však ráda ponocuje.
Tiše.
Mlčky.
Smyčky.
Prolínaje jedno z druhým,
každý musí býti zlým.
Někdy.