Teenegerská paličatost

23. února 2018 v 15:52 | Ellien |  Téma týdne
Tenhle článek bych chtěla tak z poloviny věnovat své matce, která se stále trpí mé pubertální výkyvy.

Každý si prošel a někdo stále ještě prochází pubertou. - Nepoučujte mě, já vše znám a vím!
Je to jedna z nejhlavnějších částí našeho mládí a každý to má nastaveno tak trochu jinak, ačkoli ta paličatost a tvrdohlavost je jedním z nejčastějších znaků.
Drtivá většina lidí na tomhle blogu je dospělá a už si pubertou prošla, pro ně je to malinko možná nostalgie. Pro tu menšinu mladých lidí v mém věku je to jen takové připomenutí na krušnější chvíle.

Vrátím se o pár let zpět, u mě je to jen o pár let.
Je mi 11 a moje puberta asi pomalu začíná. - Zvědavé otázky a pro mě velmi zábavná činnost "nedoslýchavost". - "Eliško pojď mi pomoct vybalit nákup. ------ Eliško, pojď mi s tím pomoct! ------ Eliško!!!"
Bavila jsem se nad maminkou, která se zlobila, když jsem dělala, že neslyším. Samozřejmě do té doby, dokud nepadla kosa na kámen. - Myslela jsem si, jak moc hrdinské je odmlouvat.

Čas rychle utíkal a 12 let tu bylo co by dup.
Co se kolektiv rozrůstal, rozrůstalo se i mé neposlušné já, a že na tom nebylo nic ke chlubení. Neslušné výrazy, nevhodné vtípky a konverzace s kýmkoli, vypadala rozhodně jinak. Byl to takový ten pubertální zlom, kdy jsem myslela, že jsem doslova sežrala moudrost světa, která se postupně rozvíjela...

Ve 13 letech jsem byla tak moc naštvaná, když jsem neměla pravdu i přes tolik úsilí, si tu pravdu prosadit. Nedoslýchavost jsem mimořádně vynechala za myšlenky a nedochvilnost. - "Přijď za světla domů, ať jsi v 6 tu!" Zatím co moje hlava. - "Blá, blá, blá... vím co je pro mě dobré, ty o tom nemáš ani tucha!"
Ale i tak má odpověď zněla nějak takhle.. :
"Neboj mami, přijdu včas!"

Jedním uchem tam, druhým ven.

Je mi za pár měsíců 15 let a rozhodně si nemyslím, že mě puberta opustila. Stále na sobě zaznamenávám ty výkyvy nálad a odmlouvání matce, která za mě nese stále zodpovědnost.
Tímhle článkem bych chtěla poděkovat ne jen mé matce, ale vlastně všem správným matkám, které mají děti nebo měli děti v pubertě a postavili se k tomu opravdu čelem. - My všichni víme, že i člověk v tomhle stádiu života potřebuje určitou podporu a pochopení. - Hlavně tedy od rodičů, ne jen matek, ale i otců. Nebýt především mojí matky, nejsem dnes tam, kde jsem. - Děkuji. :)
 

Život slepce

10. února 2018 v 22:17 | Ellien |  Téma týdne
Slepota.. nic nevidím, jen když do duše ti promluvím a jarní vánek fouká. Přece jenom vidím, jen ne tak jako ostatní, vidím srdcem, koukejte, dokážete to taky?

Přišla za mnou jedna dívka, modré oči měla, možná jsem je neviděla, ale vím.- Oh, otevřela svoje ústa a já jen tiše k ní promluvím.
"Copak si žádáš, modrooká?"
"P-přeci nevidíte, jak tušíte, že mám modré oči?" - tiše koktá
"No víš děvče, vidím jinak než ostatní a co ty? Co si žádáš s takovou milostí, že jsi přišla?"
"Chtěla jsem se vás zeptat jak se koukáte na svět, jak vidíte nebo cítíte rozkvést jarní květ? Jaké je to být slepý, nevidět rostliny, zvířata nebo rostoucí mechy nedaleko v lese a vůbec celý svět?
"Litovala jsem děvče, litovala, taková "menší" nehoda se mi stala, ale když se tak zvědavě ptáš, snad-li tě něco naučím - cítit srdcem, je pro tělo něčím příjemnějším než-li se dívat na krásu květiny, ale necítit jí rozkvést.
Vidíš to nebe?"
"Ano, vidím."
"Já taky"
"Ale vždyť je nemožné, aby jsi ho viděla."
"No dobře, nevidím ho zcela jasně, ale cítím ho, jak krásně žasne po celém svém obzoru. Vidím i ty ptáky, kteří si radostně pospěvují - Není divu, když se tak nádherným vánkem zásobují. Zkus zavřít oči a představ si to. - Vidíš toho krásného muže před tebou?"
"Neutahuj si ze mě, mám oči jako zatažené oponou, zavřené, nevidím ho."
"Zkus je otevřít, už ho vidíš?"
"Vidím, ale říkala jsi, že je krásný, a ne že je to obyčejný tulák."
"Ale ano, je krásný, jen to nevidíš, podívej se na něj jinak. - I ten obyčejný, zcela obyčejný muž, by byl rád za kus dobré buchty. - Je skromný a rád rozdává radost lidem, obdivuji ho, že to dělá s tak velkým klidem, já bych měla strach."
"Nu dobrá jak tedy říkáš. - Dám na tvé rady a budu se koukat tady, z leva, od srdce. - Už to vidím, mám ztáhlé víčka pod obzor a hele, usmál se. Jak krasný to pocit vědět, že je to zcela věrný kamarád, že se má rád a okolní svět je pro něj tak úžasný. Přece jenom, ano, je krásný, měla jste pravdu!"
"Ach ano, to byl on co mi tenkrát ten život zachránil, krásnými slovy ke mně promluvil..."

Ideální představa

5. února 2018 v 10:24 | Ellien |  Téma týdne
Pohleďte spolu semnou do představ toho, jak by chtěla žít patnácti letá teenegerka. Témata týdne bývají poslední dobou poměrně k zamyšlení a inspirují mě k motivačním proslovům a článkům. Řekla jsem si, že ne. Tentokrát nebudu psát nic motivačního, možná s mírou. Bude to spíše pohled patnáctileté holky jako jsem já na to, jaký by chtěla žít život a jaké priority má člověk v raném věku. Budu více otevřená a myslím si, že by se na tomhle dala založit rozumná diskuze.

Když byl člověk malý, a teď myslím opravdu malý, chtěl být něčím nebo někým. Holky obvykle chtějí být učitelky, vychovatelky, baletky a nebo i princezny. Priority se čas od času mění a já už taky nechci být učitelka a ani to nemám v plánu, protože jsem sama jako mladá osoba zjistila, že k tomu nemám žádný vztah a nemám k tomu nejmenšího citu. V mládí se člověk vyvijí stejně tak jako jeho schopnost dělat něco, co ho baví a co mu jde. Každý je šikovný na něco jiného. - Já když jsem byla menší, tak jsem shruba do svých deseti let opravdu chtěla být učitelkou. Nad ničím jiným jsem nepřemýšlela, a i když jsem moje pokroky v jiných věcech nesledovala, nevědomky jsem vyvíjela svůj potencionální a daný talent. Svou osobnost táhnu malinko jiným směrem, poměrně uměleckým směrem a nad věcmi přemýšlím mnohem jinak, než ostatní jedinci. V dětství si ani člověk neuvědomuje a nechce si uvědomovat co doopravdy bude, až bude tak veliký jako jeho rodiče. - Cítí se bezstarostný. - Teď když si uvědomuji, co chci být, čím se chci živit nebo se zaměřuji na věci které mají cíl a snažím zlepšit své schopnosti, přijde mi to ještě težší. Život přínáší spousty nových poznatků a ne všechny se nám musí zamlouvat, ale musíme je respektovat. Můj sen učitelky se proměnil rázem v jiné věci a také mám na výběr. Musím si vybrat jakým směrem se vydat, protože tři roky uplynou jako voda a dospělost je tu. Baví mě fotografovat, jak sebe, tak ostatní, baví mě malovat a kreslit (viz fotka), nebo například můj článek publikovaný na blogu s názvem "Deprese - slova poezie" - pojmula jsem to jiným smyslem, než jen pouhou definicí výrazu.


A co společenský život? Snažím se nemít utkvělé představy o princi na bílém koni, jako dnešní mé vrstevnice, ale přece jenom kousek toho chtíče tam je. Jednou jsem holka a mateřské pudy mám, každá holka podle mého názoru má alespoň minimální touhu po tom, mít vlastní dítě. Dětem jsem se bránila, mám na mysli malým dětem, batolatům. Bránila jsem se tomu mít jednou vlastní dítě a měla jsem na to nepěkné narážky. - Kdyby se takhle rozhodla moje matka, dnes tu nejsem. - Postupem času jsem za těch patnáct let dospěla k názoru, že rodinu si založit chci a to bez jakýchkoli vyjímek, ačkoli je na to ještě času dost. Má nynější priorita je dokončit střední školu a mít v dnešní době téměř nejmenší možné vzdělání když nepočítám základní školu. Od vzdělání se váže také pracovní život. Čím bych se chtěla jednou živit? Je to snad sen ilustrátora nebo fotografování? Jsou to sny, které můžu každým dnem vyvíjet a jsou kreativní. Mohlo by se říci že mnohazpůsobné. Každá kniha má jiné ilustrace stejně tak jako každá fotka vyzařuje jinak a jinými pocity. I na blogu mám své cíle. - Psaní je celkem uvolňující a relaxující činností. Co vás napadne, to můžete bezpochyby napsat, je ale na vás, jak to lidem podáte. - Zkrátka každý má nějaký svůj vysněný život ve vysněném domě, s vysněnou rodinou, autem, zahradou,... mohla bych jmenovat ještě dlouho.
Myslím si, že jako téměř patnáctiletá vím co chci, i když pravda může být opakem. Život mám celý před sebou a myslím si, že patnáct let života je sakra málo na to, abych poznala vše co potřebuji nebo poznat chci. Pohled takhle mladého člověka jako jsem já, může být velmi zkreslený a já to naposto uznávám. - Můžu se mýlit.
Je to otázka zkušeností.
 


Kolektivní naděje

31. ledna 2018 v 15:18 | Ellien |  Téma týdne
Říká se, že rodiče jsou největším možným spouštěčem toho, když dítě ztrácí svou naději být tím kým chce být. Představy rodičů obvykle bývají jiné, než jsou představy jejich dětí, ale rodiče a rodina jako taková, bude muset po nějakém tom čase začít tolerovat život jejich syna, dcery, vnučky nebo vnuka. Ale co ostatní kolektiv? Kolektiv, ve kterém se pohybujeme ať už od malička nebo jsme do něj nově nastoupili? Co lidé, kteří se denně pohybují mezi námi? - Proč by jsme my jako jedinci měli podstupovat tuhle kolektivní naději, nebo-li spíše kolektivní past, které většina z nás podléhá?
Buďme k sobě upřímní a uznejme fakt toho, že se bojíme reakce ostatních, bojíme se být svoji, aby nás daný člověk či kolektiv neodmítl, hrajeme si na něco, co nejsme. Samozřejmě že je rozdíl v tom, jestli chceme udělat dobrý dojem, slušně se obléci a upravit se a nebo jestli uděláme na někoho dobrý dojem za někoho jiného než jsme my, oblékneme si něco krásného, ale nám se to nebude líbit a nebudeme se v tom cítit dobře. V prvním případě to zcela chápu, ale druhý případ, který zažívá spousta z nás a odskakují to nejvíce například modelky, tzv. ideály krásy, mi příjde zbytečně sobecký. V dnešní době, kdy si člověk může ve větším rámci možností vybrat co si obleče, obuje, jaký účes bude nosit, jestli se nechá potetovat nebo nenechá, je tolik stylů, trendů a dalších přepychů, že člověk neví co by. - Ale když ví, když chce být něčím originální a nechce dělat ovci ve stádu, tak společnost mu to takřka nedovolí.
Každý je vázán na každého.
Související obrázek

Řekněme, že heslo naší genereca je ''Soudit a neznat'' - Samozřejmě neplatí pro všechny. Nefetuji, nekouřím, nedroguji, a jenom kvůli mému vyčnívajícímu vzhledu schytávám takové předsudky. - Inspiruji se momentálně mým stávajícím životem.
Není to ale jen o tom, jak lidé vypadají, ale i tom jak se chovají. Opět se zamysleme a řekněme si, že každý z nás se chová jinak když je v daném kolektivu a naopak když je sám s důvěrným přítelem. Neustále se přizpůsobujeme společnosti. Tolik lidí například skrývá svůj neobvyklý talent. Když by jsme šli na hřbitov, ani nemůžeme tušit kolik skrytých talentů tam leží, protože se báli. - Nesmíme se bát!
Neměli by jsme ztrácet naději a potenciál k tomu být takoví jací jsme, nebo takoví, jací chceme být a hlavně nesmíme ZAPOMENOUT, kým jsme. Ukažme, co v nás je, ať je to jakákoli maličkost, nebojme se projevit a vypadejme tak, jak se líbíme hlavně sami sobě, protože pokud nemáme rádi sami sebe, nemůžeme mít rádi ani nic a nikoho okolo. - Vymotejme se z toho kruhu názorů a zavázanosti. - Každý svého štěstí strůjcem. - Když už jsme ten demokratický stát, tak se tak snažme i chovat.

Deprese - slova poezie

20. října 2017 v 20:27 | Ellien |  Téma týdne
Není to o tom, že nechci být šťastná. Je to o tom, že i přes to co jsem vynaložila to nejlepší úsilí, nemůžu být šťastná.
Dusím se, jsem rozpačitá, stydlivá... Proč zrovna já?
Mám skvělé sourozence, báječné prátele, dobré studijní výsledky - na papíře, je to všechno v pořádku. Zdá se mi, že vidím jen smutek a prázdno. Je to jakoby tě něco táhlo k zemi, ale i přes to jak těžce se snažíš, tak ne a ne nahoru.
Nejde se o to postarat - o cokoliv - ne o mě - ne o ni - ne o něj. Život se stal neustálou noční můrou. A to prostě není spravedlivé.
Ostatní mi říkají, zkus meditaci, jdi se projít, poslouchej hudbu. Říkám jim, že to nemůže být vyřešeno cvičením nebo léky. Je to onemocnění, které ovlivňuje všechny aspekty mého života. Mé vztahy, mou práci, mé vzdělání.
A dokonce i dnes, i přes moje nejlepší snahy vysvětlit - jsem se setkala s neklidným váháním.
Lidé se mě ptají, "Proč jsi vždy tak smutná?" Říkám jim, že nevím... Nevím.
Jediné co vím, je to, že se budu každodenně probouzet s pocitem beznaděje.- A to se stalo mou normou.
Obavám se vnějšího světa a bojím se už jen střetnutí se strachem, že budu soudit něco, co nemůžu ovládat. Kde je spravedlnost toho všeho?
Takže jen skrývám a zdobím zeď. Je tak vysoká, že nikdy neuvidíte mou bolest a ani některé mých nedostatků.- Vytvořila jsem ji.-Je dokonalá.-Tak neporazitelná.
A tak žiji tyto dva životy. Jeden pro veřejnost a jeden pro mě pozdě v noci. Protože je to snadnější než se přiznat že máte problém.-A to je ten problém.
Stigma je skutečná a nezmizí dokud si neuvědomíme, že duševní zdraví je velký problém. Je to skryté onemocnění, které postihuje tolik životů, probudí se a poslouchá tichý pláč.
Je to kluk, který nikdy moc nemluví, který je vždy unavený. Ta dáma, která je moc emocionální nebo ten muž, který právě vystřelil. Protože byl hodně nepřítomen - z důvodu jeho duševního zdraví se nemohl dostat z postele, ale myslíš si, že o tom někdo z jeho kolegů věděl? - Samozdřejmě ne.
Deprese je to peklo ve mně. Užírá mě... dennodenně.
(Duševní zdraví člověka je v posledních letech velmi zanedbávanou oblastí, cílem posměšků či jiných nepříjemností. Rozhodně by se to nemělo zanedbávat. Nebojte se na kohokoli obrátit, obrátit se na odbornou pomoc a nebo dokonce takhle pomoct blízkým přátelům o kterých znáte diagnostiky těchto příčin chování.)
-Ellien

Kam dál